Monika často a ráda opakuje, že je jí třicet a že s ní ten či onen člověk nebude mluvit tím nebo jiným způsobem. V davu ji nepřeslechnete. Čím více křičí, tím méně ji okolí poslouchá. Je velmi emotivní, ale ne hysterická. Snad právě proto je jí vyčítáno, že se neumí ovládat.
Nejčastějším argumentem je: "Nebudu předstírat, že jsem něco, co nejsem." Monika opravdu nepředstírá. "Nechodím do práce, abych si dělala přátele, ale abych si vydělala peníze."
S Monikou se život nemazlil. Utekla od jednoho psychopata k současnému příteli, který s ní občas mluví jako s kamarádem než s partnerkou. "Raději kdyby mi nafackoval, než aby mě urážel." přiznala se. "A že umí být hnusný." dodala na vysvětlenou.
Na kolik si vážíte sami sebe, na tolik si vás váží druzí potažmo váš partner. "Nemám ráda chlapy, co mlátí ženské." reagovala jsem. Na ta slova jsem zvedla hlavu, abych se jí podívala do očí a přesvědčila se, zda myslí vážně, co řekla. "Opravdu, ať mi raději vrazí pár facek."
Nevěřím na fyzické tresty. Dokážu pochopit fyzický trest v rámci SMS praktik. Mimo erotické výstřednosti nemá násilí ve vztahu partnerů, co dělat. "Zmaluj mi zadek." chce se mi říct. " A pak budu tě milovat."
Na kolik ženy, které snáší bití od partnera, věří, že jsou milované? Možná milují, jako miluje Monika. Proč by se jinak s takovým partnerem snažila o miminko. S každým dnem blíž, ale k čemu? Je to snad začátek malé lásky?
Silácké řeči vzali rázem za své. Ze silné ženy je troska. Jaká je pravděpodobnost, že ji partner uhodí, když si o to sama říká? A přestane ji mlátit s narozením vlastního syna nebo dcery?
Lidské vztahy jsou velmi složité. Často se lidé staví do určité pózy až jí sami uvěří. Kamarádka na mě působí takovým dojmem a také trochu nevyrovnaně a nejistě. Možná je za vším její citlivá a zranitelná duše. Záleží pak hodně na partnerovi, jak ji pochopí a ovlivní.