• Na nudistické pláži jsem nikdy nebyla, ale zbloudilého nudistu na běžném koupališti jsem již několikrát zahlédla a nutno říct, že mě vždy překvapil. Ano, překvapil, byli to spíše muži - nudisti než ženy - nudistky. A tím se dostávám k hlavnímu tématu, kterým jsou "muži" a o těch také budu na nudistka.blog.cz psát.

Motivační dopis

30. září 2018 v 12:37 | nudistka |  Muži x ženy
Zazvonil u mých dveří jednou jeden chlapec. Blábolil cosi o dopisech, které mi psal. "Žádný jsem nedostala." a divila se, odkud zná mé jméno? "Ale jo, vždyť si mi na ně odpovídala." nenechal se odbýt a vytáhl zmuchlaný papír snad stokrát přeložené psaní na důkaz naší lásky nebo čeho, nevím, v co tenkrát věřil.
Dopis jsem si přečetla a zarazila se u obálky, kde bylo sice mé jméno a adresa, ale číslo domu nesouhlasilo. "Jak dlouho si se mnou píšeš?" ptala jsem se. "Asi půl roku." divil se neznámý a nešťastně zamilovaný hoch. "Hmm, víš, tady ti píšu, že mám sestru a psa." a ukazuji na těch pár řádků. "A co?" "Nemám sestru a nikdy jsem neměla ani psa." vysvětluji. Kouká na mne zmateně, snad si i myslel, že jsem lhářka, ale byla jsem v tom nevině. Z nespočtu zlomených mužských srdcí tohle bylo srdce mnou nezlomené, ale jak to dokázat?
V následujících minutách jsem se mu snažila vysvětlit, že jde o omyl nebo dokonce nevhodný žert a pak mi to došlo. "Jak si se dostal k mým dveřím, když si mi psal na tohle číslo?" Podíval se na mne, stále mu nic nedocházelo a řekl, že ho za mnou poslala sousedka. "Jaká sousedka?" "No, blondýnka z vedlejšího domu, co jsem se s ní srazil ve dveřích, když šla venčit psa." Že by náhoda?
"Ta potvora." zasyčela jsem. "Co?" ptal se. "Jmenuje se Zuzana." odpověděla jsem. "Kdo?" "Ta sousedka, se kterou sis psal." "Ale já si psal s tebou." bránil se. "Ne, nepsal, psal sis se Zuzkou, protože ta bydlí v domě číslo 62." a ukázala jsem na obálku s adresou. "Té si psal, kdy přijedeš, a proto si tu na tebe počkala a pak tě poslala za mnou, rozumíš?" "Ne." jak byl naivní.
"Promiň, mrzí mě to, ale vystřelila si z nás, z tebe i ze mne, teď se nám zřejmě někde za rohem směje." byla jsem až nepříjemně upřímná. Kluk tam stál beze slov jako by nerozuměl tomu, co jsem mu právě řekla. "Tak hele, je mi to líto, ale já si s tebou nepsala. Jeď domů a už mi prosím tě nepiš, měla by z nás ještě větší prču, než do teď." "Ale já za tebou přijel až z…?" vykoktal ze sebe. "Je mi jedno, z jaké dálky si přijel. Řekla jsem, jeď domu a zapomeň." na to jsem se otočila a zmizela v domě.
Doma jsem měla, co vysvětlovat rodičům. Především moje maminka chtěla slyšet, jak je možné, že se na mne dobývají cizí chlapci. Holt jsem měla smůlu, že ho cestou domu potkala. "Ach jo." A jaké z toho plyne poučení? Nepište žádné milostné ani motivační dopisy. Neprozrazujte, kde bydlíte a dávejte si pozor na sousedky potvory, které tropí hlouposti.

Píšete nebo jste psali milostné dopisy a jakou vzdálenost jste ochotni kvůli druhému překonat?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. září 2018 v 17:54 | Reagovat

Ano, jsem schopná překonat vzdálenost až do nebe či do pekla, ostatně básnička, kterou jsem napsala, hovoří za vše: :-)
http://sugarless.blog.cz/1703/nad-propasti

2 Hrobárka Hrobárka | Web | 14. října 2018 v 17:01 | Reagovat

:D tak toto by som v reále zažiť nechcela

3 MirekČ MirekČ | Web | 14. října 2018 v 18:18 | Reagovat

Psal, z vojny dokonce jeden denně. A pak další jiné dívce, už ne tak často, za to jsem za ní jezdil Bruntál - Ostrava na své JAWA 250. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama